Divadelní noviny
UMĚNÍ – ŽIVOTU NEBEZPEČNÉ!
|
|
|
Inscenace Agnes v pražském Divadle Komedie není vlastně klasickou dramatizací stejnojmenného románu švýcarského autora Petera Stamma. Viktorie Knotková z knihy vybrala určité tematické a motivické linie, jako by obnažila Stammovu prózu na sám ideový skelet. Jedná se spíše o dramaturgickou úpravu přece jen poněkud plnějšího světa románu. A režisér Alexander Riemenschneider jako by přesně plnil intence úpravy a vystavěl inscenaci v jistém smyslu rovněž „dramaturgicky“.
Na počátku bylo zdá se několik otázek či tezí, jež inscenace prostřednictvím hravého herectví dvou protagonistů (Ivana Uhlířová a Martin Pechlát) nadhodí a zkouší a zkoumá, a to stále znovu a z různých úhlů pohledu. Jde o klasické téma: vztah fikce, umění a života. A o to, za jakých okolností mohou být literatura a umění vůbec životu nebezpečné. Pod záminkou zobrazení reálné lidské bytosti je totiž umělec zaměřen výhradně na svůj výtvor a jen na něm mu záleží, nikoli na osobě, třeba i blízké. Svým dílem jako by skutečnou osobu zastřel, přehlušil, vymazal. A tím v posledku „usmrtil“, ať už v přeneseném nebo někdy i doslovném slova smyslu. Některé kultury ostatně věří, že fotografie či jakékoli zobrazení reálného člověka mu bere duši.
Román Agnes Začíná i končí větami: Agnes je mrtvá. Zabil ji příběh. A vypravěč a současně Agnesin přítel popisuje, jak se seznámili, sblížili a jak začal o Agnes na její přání psát příběh. Možná ten, který právě čteme. Kniha se tak jakoby dvojím způsobem zavíjí do sebe a potvrzuje tak tezi o soběstačnosti díla, třebaže vzniklo podle „skutečnosti“.
Inscenátoři zvolili jiný postup: Herecká akce a dialog mezi protagonisty (či herci?; hranice se tady záměrně stírá) začíná hovorem o mrtvé ženě před restaurací. Jen z polohy, v níž před začátkem leží Ivana Uhlířová dlouho nehybně na jevišti, posléze pochopíme, že i tento nový začátek je nepřímým předznamenáním smrti hrdinky. Herci-postavy si začínají pohrávat s tématem smrti a přitom si oblékají nejrůznější kostýmy, s nimiž na sebe vždy na chvíli berou identitu figury, nebo tímto způsobem zpřítomňují různé momenty příběhu. Jedná se o nuancovaně a vtipně rozehraný princip divadla na divadle, přičemž není úplně jasné, jestli další postavy (například Luisu, kterou potká Petr na večírku, nebo její rodiče) hrají herci, anebo postavy Agnes a Petr. Stejně tak se stírá hranice mezi tím, co postavy „prožívají“, a tím, co „píší“ (např. když si Martin Pechlát oblékne komický růžový kostým starší tlusté ženy a předříkává její text).
I když Petr žárlí na literární pokus Agnes (začátek povídky, který Uhlířová několikrát spiklenecky a sveřepě odrecituje na rampě do publika, navzdory partnerovi), postupně se i ona zapojuje do společného příběhu jako autorka. V takových chvílích paradoxně přijímá mužskou vypravěčskou identitu a o Agnes hovoří ve třetí osobě, zatímco její mužský protihráč mluví třeba za těhotnou Agnes. Naopak skutečný vztah obou protagonistů se čím dál víc vytrácí, hrdinové pouze fabulují společný život, který lze „virtuálně“ prožít během chvíle v několika větách. V rovině poklesle sentimentálního čtiva je tak ve zkratce shrnuto vše, co by se muselo po dlouhá léta pracně odžít. V knize nastává zlom ve chvíli, kdy Petr přechází z písemného líčení minulosti vztahu do budoucnosti a začíná tak jako novodobý Pygmalion život Agnes programovat. Už nepodává zprávu, Agnes se stává jeho výtvorem. A skutečná hrdinka, poslušna tvůrce, následuje svůj obraz i do smrti. V inscenaci takový obrat nenastává, protože její realita je antiiluzívní, hravá, metadivadelní, záměrně a od začátku jen „jako“. Něco z tématu, jeho hloubky a tragičnosti se tím pochopitelně ztrácí.
Inscenace nastoluje současnější téma: spousta lidí dává přednost virtuálním vztahům na sociálních sítích, než aby navazovali a den za dnem rozvíjeli složitý a hlavně časově náročný skutečný vztah, který může navíc i bolet. A když už vezmou do ruky knihu, jedná se právě o pokleslou triviální literaturu, jakou píše Petr. Spisovatelské počínání je v inscenaci zbaveno aureoly Tvůrce a Tvorby s velkým T, mýtu tvůrčí inspirace a podobných představ. Petr v závěru obětuje Agnes prostě proto, aby mohl platit za mladého nadějného autora. Důležitá je image a tu mu může dodat knížka, kterou ze vztahu vytěžil. A v rovině milostného příběhu, do nějž se v závěru inscenace přece jen přehoupne? Oblaka z vaty, symbol volnosti, svobody (ale kašírovaný!) a otevřenosti (fiktivního příběhu i skutečného vztahu) klesnou na jeviště a stane se z nich připomínka sněhu, ve kterém Agnes umrzla. Stane se z nich symbol toho, že Petr lásku pro knížku obětoval: závěr dočte Martin Pechlát s plachým úsměvem vepředu na scéně čelem k divákům, zcela jako na nějakém autorském čtení. Pak se nesměle ukloní a postaví knihu na židli jako to jediné, co mu po Agnes zbylo. Ivana Uhlířová - tentokrát opravdu víc jako (hrdinka a múza) Agnes - na něj přitom nevěřícně zírá. Není totiž důležité, zda hrdinka skutečně zahynula, nebo jestli i to byla fikce. Tvůrce vztah „vytěžil“ a i to je velmi současné.
|
|
|
|
Zuzana Augustová, Divadelní noviny, 14. listopadu 2011
|
|