Skip Navigation LinksÚvod > Napsali o nás > Kritiky > Plnou parou vzad?
Literární noviny

PLNOU PAROU VZAD?

 
(…)

U posledního opusu Divadla Komedie Thomas Bernhard: Světanápravce, režie Dušan David Pařízek, v titulní roli Martin Finger), třetího a zřejmě nejlepšího pokusu této scény o světoznámého rakouského dramatika, jsem měl pocity spíše opačné. Minimum vynaložených prostředků a maximum účinu. Především žádná opulentnost: nejzákladnějším dojmem z inscenace je naopak až spartánská oproštěnost od všeho přebytečného. Co také jiného, než odhazovat přebytečné, může Člověk tváří v tvář smrti? Bernhardovským hrdinou je tu filosof se spasitelským komplexem, především ale smrtelně nemocný člověk v okamžiku krize. Pařízek (už obsazením mladého herce, pro něhož je tento Světanápravce životní rolí) odhodil první nabízející se možnost – zavrhl šarži senilního, bezmocného, dětinsky žvatlajícího a sekýrujícího starce. Jeho hrdina čeká „výhledově“, v rozmezí několika mála let na jistou smrt, ale bezprostředně, „teď a tady“, tedy v základní herní situaci, očekává pozdní vyznamenání od celebrit místní univerzity: k návštěvě téhle honorace (Roman Zach, Jiří Štrébl, Martin Pechlát, Stanislav Majer), již režisér celou vměstnal málem jako v grotesce bratří Marxů na jednu jedinou sofu, také celé představení směřuje, jím se parodicky zhodnocuje a reflektuje. Však je také u Pařízka, mj. i silným proškrtáním Epilogu, motivu Švýcarska aj., faktickým vrcholem inscenace. Režisér postřehl, že právě ono spojení „věčného“ – spasitelské životní dílo, smrt – s „přízemním“ – čestný doktorát od značně problematických, provinčních kapacit – je základním hracím prostorem i zdrojem groteskní komiky celé této černé komedie.
Pařízkův pohled na nesnesitelného despotu není přitom nikterak jednostranný: člověk v dané situaci má, do určité míry, i relativní nárok být nesnesitelný A to nejen k pokryteckému světu, ale i ke svému bezprostřednímu okolí. To představuje především takřka němá postava Paní – směs trpělivé, svaté ošetřovatelky a družky bezmezně oddané provinčnímu velikánovi (Pařízek rozehrál její part i mimo „macešský“ text, například jej obohatil pokyny jevištnímu personálu stran klimatizace atd.). Paní však, alespoň v mimicky i pohybově obdivuhodném podání Gabriely Míčové (zuřivé pletení!), němou bernhardovskou trpnost vůči hrdinovi v jedné chvíli už nevydrží a vzbouří se (ovšem samozřejmě jen po česku, tj. dočasně). Režisér v rámci svého pojetí logicky odstranil i některé vnějškové atributy stáří (naslouchátka) – paruku ponechal jen proto, aby si pohrál, například i ve skvělém hudebním intermezzu, s kontrastem holohlavého mladého představitele a starší představované dramatické osoby, parukou paradoxně omládlé. Režisérově programové úspornosti je přizpůsobená i jeho minimalistická scéna, kruhově vymezená pouze „bójemi“ různých budíků: na ní je umístěna jediná sofa, ústřední hrací prostor většiny situací. Podtrženo a sečteno – po Musilových Zmatcích chovance Törlesse a po Schwabových prezidentkách, Lidumoru a Antiklimaxu se v Pařízkově dílně urodila další velká událost českého divadla, pro mne prozatím vyvrcholení stávající sezony.
 
Vladimír Just, Literární noviny, 27. prosince 2006

 
 

Klub

Divadlo Komedie, Jungmannova 1, 110 00 Praha 1, Tel: +420 224 222 484-5, pokladna: +420 224 222 734 PO-PÁ 12:00-20:00, SO-NE dvě hodiny před představením