Týden
SCHÁZÍME SE TAM
|
|
|
O blížícím se zániku Divadla Komedie se už napsalo hodně. K 31. červenci Pražské komorního divadlo, soubor pod vedením Dušana Pařízka, po deseti letech definitivně opustí podzemní sál na křižovatce ulic Lazarská a Vodičkova (tak se jmenovala i jedna z inscenací PKD).
Skutečnost, že divadlo je nejen stále ve formě, ale funguje v běžném režimu i co se nových inscenací týče, pokládám za hodnou obdivu. Ve světle toho, že divadlo v posledních týdnech své existence uvádí hned tři premiéry (po třech podzimních), vrhá do úplně jiného světla nedávné a kritizované rozhodnutí Jindřicha Gregoriniho, dosluhujícího ředitele vinohradského divadla, zrušit připravovanou květnovou premiéru Amadea v režii Vladimíra Morávka s odůvodněním, že si to nový ředitel Tomáš Töpfer nepřál, a kdyby byl Amadeus přece jen nastudován, příští šéf by ho hned po svém nástupu do funkce v září dal stáhnout. Inu, inscenace V samotě bavlníkových polí (premiéra 9. března), Sam (27. dubna) a Hodina ve které jsme o sobě nevěděli (10. května) se neohřejí ani do toho září. V Komedie totiž vědí, že smyslem divadla není sušit inscenaci po řadu sezón v desítkách repríz, ale dělat živé umění, i kdyby mělo mít jednorázovou povahu.
To, že se momentálně na Komedii stojí fronty, je v povaze věci (v červnu se chystá jedenáct derniér, další zbudou na červenec); o něco podstatnější je nakonec společenský rozměr celé věci. Už od podzimního konkursu, kdy po bezprecedentním rozhodnutí pražského magistrátu bude umělecký program nahrazen sterilním, nevýbojným a esteticky konzervativním a neumělým projektem se denně v kavárně Divadla Komedie – v jednom z mála pražských divadelních klubů, kde to ještě žije – scházejí lidé. Nejen divadelníci, intelektuálové a věrní využívají neuvěřitelné atmosféry místa doslova pár chvil před zánikem. Je to nebývalé vzedmutí občanského a kulturního postoje ruku v ruce s vědomím sounáležitosti a samozřejmě také schopností příjemně prožít čas: dávno se tam nescházejí nespokojenci, kteří by lamentovali nad osudem pražské divadelní kultury, ale prostě lidé, kteří se chtějí setkat s těmi, s nimiž si rozumějí.
|
|
|
|
Vojtěch Varyš, Týden, 7. května 2012
|
|